Svět podle Adunky - jak jsem se zabydlela

Nové bydlení. Každý to zná. Spousta starostí, opuštění známého a krok do neznámého, nezabydleného a neoznačkovaného prostředí. Někdo se s tím smíří rychleji, jinému to trvá. Když si mě moji páníčci přivedli domů, vypadalo všechno tak krásně. Velký dům, velká zahrada, za zahradou výběh na pole, všude spousta kamarádů, ba dokonce i jedna zrzavá kamarádka, to všechno se mi tuze zamlouvalo. Skoro ze mě nespustili oči, pořád mě hlídali a byli se mnou celé dny doma. Usmálo se na mě štěstí, říkala jsem si. Tady se budu mít bezvadně.

 

Dny plynuly jak voda, pořád jsme něco dělali. Ven, domů, ven, zahrada, procházka, hraní si, dovádění, jídlo, odpočinek, zase ven, zase domů a tak pořád dokola. Ale pak to přišlo. Jednoho rána jsem vstala, protáhla se a byla jsem připravená na obvyklý program. Všechno bylo jako každé ráno až do chvíle, co jsem dostala takové parádní králičí ouško na žvýkání. Odnesla jsem si ho do své postýlky, chvilku se s ním prala a kousala ho, když jsem si najednou uvědomila, že jsem v domě sama. Kde jsou? Prošla jsem celý dům, ale nikde nikdo. Budou asi na zahradě. Koukala jsem z oken do zahrady, hledala je, štěkala, naříkala. Dostala jsem strach. Jak mi tohle mohli udělat, co to má znamenat? To štěstí, které se na mě zkraje tak smálo, se teď pořádně zamračilo. Už si nejsem jistá, jestli se tu budu mít tak bezvadně.

 

My pejskové máme povahu mnohem jednodušší než vy lidé. V dobrém slova smyslu. Neumíme se mstít, dělat naschvály, dlouho se na lidi zlobit. Máme lidi rádi a chceme být jejich nejlepší přátelé. Občas ale dostaneme strach. Jako třeba já teď. A když máme strach, děláme věci, které bychom za běžných okolností nedělali. Poté, co jsem zjistila, že široko daleko opravdu nikdo není, potřebovala jsem strach zahnat jinými myšlenkami. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem našla u televize ty tahací papírové kapesníčky. Bylo jich tam spoustu a trvalo mi pěknou chvilku než jsem jeden po druhém vytahala a roztrhala na co nejmenší kousíčky. Ale když jsem skončila, pořád nebyl nikdo doma. Co si teď počnu? Jakmile jsem to dořekla, zavadila jsem ocáskem o tu zelenou vysokou kytku co je položená v květináči na zemi. Ochutnala jsem zkusmo jeden list. Chutnal příšerně. S velkým sebezapřením jsem ochutnala i všechny zbylé listy a abych potvrdila svoji zápasnickou dominanci v boji s kytkou, převrhla jsem ji na lopatky, z čehož už se zpět na nohy nedostala - K.O. v prvním kole. Myslela jsem si, že s ní bude větší sranda, když v tom jsem si všimla, že za mnou na podlaze zůstávají srandovní fleky. Bylo to z toho černého, co se vysypalo z té kytky. Dalo mi velkou práci to rozťapat po celém obýváku. Ty budou koukat až přijdou, jak jsem to tu krásně vyzdobila.

 

Konečně jsem uslyšela nějaké zvuky z garáže. A pak jsem je ucítila. Jsou zpátky! Cestou ke dveřím jsem posbírala všechny hračky, které jsem našla a běžela páníčky přivítat. Mám takovou radost! A co teprve až jim ukážu jak jsem se tu sama zabavila a krásně to tu vyzdobila! Budou určitě štěstím bez sebe...

 

A jak to dopadlo? Asi trochu tušíte, ale to si pro Vás nechám zase do příště.

 

Krásný den,

Vaše Adunka

 

IMG_6655